Pověsti

O pokladu

Po polní cestě se dostaneme z Pacetluk do Bořenovic, kde se vypráví tato pověst.

Jednou šly v Bořenovicích dvě ženy na trávu. U velkého dubu na kraji louky uviděly dva trpaslíky, lekly se a chtěly utéct. Mužíci je ale zastavili a jeden povídá : „Jestli o nás nikomu neřeknete a po cestě domů se nebudete hádat, dáme vám peněz co unesete“. Ženy všechno slíbily, trpaslíci cosi přečetli z knížky a pod dubem se ukázala jeskyně plná zlata a stříbra..

Mužíci je pobídli, ženy si nabraly plno peněz do klína a šly domů. Po cestě srovnávaly, která má více. Ale chytla je závist, začaly si vyčítat, a než dorazily do vesnice, nadaly si. Doma si vysypaly do truhly místo zlata kamení. Vrátily se rychle k dubu, ale tam se jim trpaslíci vysmáli, až se to v lese rozléhalo. Jeskyně už nebyla a poklad zmizel. 

Sedlák a hruška

V Pacetlukách měl jeden sedlák na mezi krásnou hrušku. Jednou řekl své ženě , máme rozlámaný stůl, tu hrušku na poli skácím, dám nařezat desky a stolář udělá nový. Žena mu odpověděla, že by hrušky bylo škoda, vždyť každý rok hodně zarodí.

Umíněný sedlák na nic nedal, zavolal  čeledíny a šli hrušku porazit. Když byla silně nařízlá, pohůnek na ni vylezl a uvázal na větev provaz, aby ji mohli strhnout. Všichni chytili provaz, ale strom povalit nemohli. Hospodáři cosi šeptlo do ucha:  „Nekácej, nesázels, jestli skácíš a dáš udělat stůl, nenajíš se za nim“. Čeledínům to bylo nápadné a jeden z nich se ozval. Strýčku, tu hrušku nekácejte ! Sedlák se dopálil a řekl . Když jsme tady, tak ji skácíme. Hruška padla, osekali větve a kládu odvezli na pilu do Dřevohostic. Hospodář dostal desky, a když oschly, přivezl z Holešova stoláře, aby mu vyrobil nový stůl. Když byl stůl hotov, sedlák k němu usedl a volal na ženu. Přines mi sem jídlo, ať vím , jestli se za tím stole najím. Žena přispěchala s obědem a hospodář už bral lžičku do ruky, když v tom začali koně v maštali řičet a bít do stěny. Položil tedy sedlák lžičku, šel koně uklidnit a když jednoho odháněl od stěny, kůň kopl a zabil ho.

Tataři v kraji

K nejzajímavěším pověstem našeho kraje, patří pověsti o vpádu divokých Tatarů, kteří se přihrnuli do kraje mezi Olomoucí a Hostýnem. Stejně jako v minulosti, tak i dnes si lidé kladou otázku, zda je zbožná legenda o zázračné pomoci Matky Boží lidu odolávajícímu na hostýnském temeni Tatarům jen pověstí, a nebo má pověst historické jádro. Je pravdou, že v roce 1241 Tataři na Moravě opravdu byli. Tuto skutečnost potvrzují ve svém spise Der Mongolen Einfaill i.J.1241 i Palacký a Šafařík, vedle jiných autorů o této události píše také A.V.Šembera – Wpád Mongolů do Moravy z roku 1841. Po velikonocích roku 1241 hordy zpustošily Opavu, Bruntál, Přerov, Litovel, Jevíčko, zničily kláštery v Hradišti u Olomouce, Rajhradu a mnohé další. I když je obtížné přesně rekonstruovat cestu nájezdníků, jedno je jisté: znamenala nepředstavitelnou hrůzu pro obyvatelstvo těch míst, kudy prošli nebo kde se zastavili. S přemoženými nakládali Tataři krutě. Za živa jim uřezávali uši, svazovali jim ruce dozadu a stříleli do nich jako do terče, vypalovali obydlí,vraždili a znásilňovali. Historické prameny dostatečně shrnují další výboje Tatarů, jejich předcházející tažení do Polska a do Uher.

Pověst ze sv. Hostýna

Když Tataři dobyli Polsko a na Moravu se valili jako bouře, uprchli  moravští křesťané a obyvatelé z okolních osad se skrýt na temeno hostýnské hory a chystali se bránit před asiatskými hordami, které přinášely smrt a zkázu.Statečně několikráte odrazili nájezdy divokých Tatarů, avšak z důvodu delšího obležení pro nedostatek vody vydržeti nemohli. I obrátili se v motlitbě k Marii Panně, jež prameny k ní jsou vždy milé, a prosili o vodu. Matka Boží je vyslyšela a ukázavší se jim, zdroj pitné vody ze země vyloudila, jenž do dneška na tom místě vypryskuje. Dobrodiním tím křesťané osvěženi statečně Tatary odráželi a s pomocí velké bouře, která se strhla nad hostýnskou krajinou (blesky bily do tatarských stanů a zabíjely Tatary), pomohla obráncům k zahnání Tatarů na útěk.

Tato událost byla v lidovém podání v kraji přenášena na další generace a byla pokládána za zázračnou pomoc Matky Boží, kterou lid ve své úzkosti vroucně vzýval. Od těch dob lidé putovali na sv. Hostýn a uctívali zde Pannu Marii – pomocnici . Na památku zachránění obyvatelstva, které se zde uchýlilo, byl na Hostýně postavem kostel. V roce 1982 při 70. výročí korunovace papeže Jana Pavla II. byl povýšen mariánský Hostýn na menší papežskou baziliku.

Pověsti dále vypravují

Při vpádu Tatarů do našeho kraje, utekli podle místní pověsti obyvatelé Pacetluk do blízkých lesů. Tataři našli pouze prázdnou ves bez lidí, dobytka a zásob. Napadlo je, že jsou všichni ukryti v lese a aby někoho vylákali a přinutili k vyzrazení úkrytu, vyjížděli na lesní stráně a volali: „Kačo, Terezo“. Zda se jim tato lest podařila, není známo. Od těch dob se částem lesů (dvěma vrcholům ) Kosteleckého lesa říká „Kača“ a „Tereza“.

Nedaleko Hostýna se nachází kopec Bedlina, říká se mu Tatarský kopec. O něm pověst tvrdí, že ho Tataři nanosili v čepicích, kolik jich bylo.

U Chvalčova za Říkou vykopali vesničané tři velké hroby do kterých pochovávali velké množství mrtvých tatarských těl . Tomuto místu se dodnes říká Hroby.

O kapličce u vesnice Loukov se vypravuje, že stojí na tatarských hrobech.

U Dřevohostic se podle vypravování srazili Tataři s křesťany na polích zvaných Záruby, Zlámanky, Kozrálsko a Hejný.