Pověsti

Pověsti

O pokladu

Po polní cestě se dostaneme z Pacetluk do Bořenovic, kde se vypráví tato pověst.
Jednou šly v Bořenovicích dvě ženy na trávu. U velkého dubu na kraji louky uviděly dva trpaslíky, lekly se a chtěly utéct. Mužíci je ale zastavili a jeden povídá : „Jestli o nás nikomu neřeknete a po cestě domů se nebudete hádat, dáme vám peněz co unesete“. Ženy všechno slíbily, trpaslíci cosi přečetli z knížky a pod dubem se ukázala jeskyně plná zlata a stříbra..
Mužíci je pobídli, ženy si nabraly plno peněz do klína a šly domů. Po cestě srovnávaly, která má více. Ale chytla je závist, začaly si vyčítat, a než dorazily do vesnice, nadaly si. Doma si vysypaly do truhly místo zlata kamení. Vrátily se rychle k dubu, ale tam se jim trpaslíci vysmáli, až se to v lese rozléhalo. Jeskyně už nebyla a poklad zmizel. 

Sedlák a hruška

    V Pacetlukách měl jeden sedlák na mezi krásnou hrušku. Jednou řekl své ženě , máme rozlámaný stůl, tu hrušku na poli skácím, dám nařezat desky a stolář udělá nový. Žena mu odpověděla, že by hrušky bylo škoda, vždyť každý rok hodně zarodí.
     Umíněný sedlák na nic nedal, zavolal  čeledíny a šli hrušku porazit. Když byla silně nařízlá, pohůnek na ni vylezl a uvázal na větev provaz, aby ji mohli strhnout. Všichni chytili provaz, ale strom povalit nemohli. Hospodáři cosi šeptlo do ucha :  „Nekácej, nesázels, jestli skácíš 
a dáš udělat stůl, nenajíš se za nim“. Čeledínům to bylo nápadné a jeden z nich se ozval. Strýčku, tu hrušku nekácejte ! Sedlák se dopálil a řekl . Když jsme tady, tak ji skácíme.
     Hruška padla, osekali větve a kládu odvezli na pilu do Dřevohostic. Hospodář dostal desky, a když oschly, přivezl z Holešova stoláře, aby mu vyrobil nový stůl. Když byl stůl hotov, sedlák k němu usedl a volal na ženu. Přines mi sem jídlo, ať vím , jestli se za tím stole najím. Žena přispěchala s obědem a hospodář už bral lžičku do ruky, když v tom začali koně v maštali řičet a bít do stěny. Položil tedy sedlák lžičku, šel koně uklidnit a když jednoho odháněl od stěny, kůň kopl a zabil ho.     

Tataři v kraji

K nejzajímavěším pověstem našeho kraje, patří pověsti o vpádu divokých Tatarů, kteří se přihrnuli do kraje mezi Olomoucí a Hostýnem. Stejně jako v minulosti, tak i dnes si lidé kladou otázku, zda je zbožná legenda o zázračné pomoci Matky Boží lidu odolávajícímu na hostýnském temeni Tatarům jen pověstí, a nebo má pověst historické jádro. Je pravdou, že v roce 1241 Tataři na Moravě opravdu byli. Tuto skutečnost potvrzují ve svém spise Der Mongolen Einfaill i.J.1241 i Palacký a Šafařík, vedle jiných autorů o této události píše také A.V.Šembera – Wpád Mongolů do Moravy z roku 1841. Po velikonocích roku 1241 hordy zpustošily Opavu, Bruntál, Přerov, Litovel, Jevíčko, zničily kláštery v Hradišti u Olomouce, Rajhradu a mnohé další. I když je obtížné přesně rekonstruovat cestu nájezdníků, jedno je jisté: znamenala nepředstavitelnou hrůzu pro obyvatelstvo těch míst, kudy prošli nebo kde se zastavili. S přemoženými nakládali Tataři krutě. Za živa jim uřezávali uši, svazovali jim ruce dozadu a stříleli do nich jako do terče, vypalovali obydlí,vraždili a znásilňovali. Historické prameny dostatečně shrnují další výboje Tatarů, jejich předcházející tažení do Polska a do Uher.

Pověst ze sv. Hostýna

   Když Tataři dobyli Polsko a na Moravu se valili jako bouře, uprchli  moravští křesťané a obyvatelé z okolních osad se skrýt na temeno hostýnské hory a chystali se bránit před asiatskými hordami, které přinášely smrt a zkázu.Statečně několikráte odrazili nájezdy divokých Tatarů, avšak z důvodu delšího obležení pro nedostatek vody vydržeti nemohli. I obrátili se v motlitbě k Marii Panně, jež prameny k ní jsou vždy milé, a prosili o vodu . Matka Boží je vyslyšela a ukázavší se jim, zdroj pitné vody ze země vyloudila, jenž do dneška na tom místě vypryskuje. Dobrodiním tím křesťané osvěženi statečně Tatary odráželi a s pomocí velké bouře, která se strhla nad hostýnskou krajinou (blesky bily do tatarských stanů a zabíjely Tatary), pomohla obráncům k zahnání Tatarů na útěk .  
   Tato událost byla v lidovém podání v kraji přenášena na další generace a byla pokládána za zázračnou pomoc Matky Boží, kterou lid ve své úzkosti vroucně vzýval. Od těch dob lidé putovali na sv. Hostýn a uctívali zde Pannu Marii – pomocnici . Na památku zachránění obyvatelstva, které se zde uchýlilo, byl na Hostýně postavem kostel. V roce 1982 při 70. výročí korunovace papeže Jana Pavla II. byl povýšen mariánský Hostýn na menší papežskou baziliku.

Pověsti dále vypravují :

Při vpádu Tatarů do našeho kraje, utekli podle místní pověsti obyvatelé Pacetluk do blízkých lesů. Tataři našli pouze prázdnou ves bez lidí, dobytka a zásob. Napadlo je, že jsou všichni ukryti v lese a aby někoho vylákali a přinutili k vyzrazení úkrytu, vyjížděli na lesní stráně a volali: „Kačo, Terezo“. Zda se jim tato lest podařila, není známo. Od těch dob se částem lesů (dvěma vrcholům ) Kosteleckého lesa  říká „Kača“ a „Tereza“.

Nedaleko Hostýna se nachází kopec Bedlina, říká se mu Tatarský kopec. O něm pověst tvrdí, že ho Tataři nanosili v čepicích, kolik jich bylo.

U Chvalčova za Říkou vykopali vesničané tři velké hroby do kterých pochovávali velké množství mrtvých tatarských těl . Tomuto místu se dodnes říká Hroby.

O kapličce u vesnice Loukov se vypravuje, že stojí na tatarských hrobech .

U Dřevohostic se podle vypravování srazili Tataři s křesťany na polích zvaných Záruby, Zlámanky, Kozrálsko a Hejný